Osobní dopis pro Vás.
Vzali mi hračku… tedy vlastně projekt, na kterém jsem usilovně pracoval mnoho hodin denně několik let. A když jsem ho měl z příprav vykopnout do statusu JEDEME, tak mi ho prachsprostě vzali (že to prý převezme zahraniční oddělení) a já v sobě najednou nemohl najít sílu vstát z postele, promluvit, nebo zvednout telefon. Roky dřiny na vedoucích pozicích, tuny zodpovědnosti, deadliny, rozpočty a teď… nic… už nejsem potřebný… ale co to vlastně znamená?–Ano… toto je můj příběh… příběh o vyhoření a depresi a o tom, jak je naše společnost zaměřená na výkon, ač to naše těla a mysl málokdy ustojí.Možná, jsem vás právě zastihl v okamžiku, kdy balancujete na vrcholu svého vlastního výkonnostního žebříku a čeká Vás buď klidný sestup o několik příček, nebo rychlý pád dolů.Dám Vám otázku.
Co děláte, nebo jste udělali v posledníchdnech či týdnech pro sebe?
Už slyším Vaše odpovědi: nestíhám, odpočinu si až v hrobě, teď nemůžu plýtvat časem, protože mám hypotéku a čekáme druhé dítě…Byl jsem jako Vy. Vím, v jakém stresu jste a jak se ho snažíte přebít prací. A když už nemůžete, objeví se nadřízený nebo kolega a poplácá Vás po rameni. Tohle uznání Vás nakopne na dalších pár týdnů…I já to tak měl. Byl jsem schopen minimálně spát a v noci cestovat, abych stihl meetingy v různých zemích a těšilo mne, že mi práce jde. I rodina se rozrůstala a stavěl jsem dům. Díky zajímavým příjmům jsem táhl celou rodinu a denně ze sebe vydával maximum… a najednou se vše otočí a pár týdnů nato sedím na pracovním úřadu, kde otrávená referentka rozhazuje rukama a říká, že jsem překvalifikovaný a co s tím jako ona chudinka bude dělat… A co já, madam? Co já mám dělat se svým životem… jsem vlastně k ničemu…Zákonitě přišlo to, co přijít muselo. DEPRESE. Ale ne taková ta depka, při které ženy snědí kila zmrzliny a my, drsňáci, se podíváme na dno láhve a za pár dní zase svítí slunce. Tahle mrcha se Vás drží pevně, okrádá Vás o běžné radosti života, barvy a emoce. Najednou máte uvnitř těla prázdno, a kdyby Vám někdo položil tu nejznámější otázku na světě: Být či nebýt? V tomto stavu byste asi řekli, že je vám to úplně jedno…
Já během něho zaparkoval na tři měsíce v léčebně a při sezeních jsem se snažil najít energii, chuť, jiskřičku, která by ve mně znovu zažehla zájem o to, BÝT.Po třech měsících ve mně uzrál plán s novým cílem, ale když jsem za sebou zabouchl dveře léčebny, najednou jsem opět našlapoval jen velmi opatrně. Co se ode mne teď čeká? Že do toho všeho znovu skočím? Mám udělat velkou změnu v životě? Co od sebe vlastně čekám já?U mnoha závislostí existují podpůrné skupiny, které vás podrží, když byste se zpět ve světě nástrah chystali zakopnout. S depresí je to jiné. Není kam si přijít pro poklepání na záda a ujištění… maximálně jen pro prášky.A to byl přesně můj plán.
Vytvořit místo, základnu, útočiště
pro ty, kteří mají po léčení anebo ty, kteří už tuší, že jedou rychlovlakem do konečné stanice.–A proto vznik flo-in (Flourish Institute s.r.o ), místo, kde Vám pomůžeme najít rovnováhu v životě a naučíte se fungovat tak, abyste se nezničili. Celý program jsem dával dohromady s lékaři psychologie, se kterými se pravidelně konzultují nejnovější postupy.Já jsem našel nový směr a smysl a už vím, že se musím starat nejen o to, abych se uživil, ale hlavně o své zdraví a psychiku.–
Možná si teď připadáte, že nevíte, co udělat nejdříve. Od srdce Vám poradím.Přijdte na náš otevřený workshop s názvem:
Karierní dopoledne,
kde se mimo jiné také dovíte, JAK z tohoto stavu vyjít ven, bez újmy na zdraví…
Těším se na případné osobní setkání a děkuji za Váš čas.
Vojtěch Novotný
zakladatel Flourish Institute s.r.o.
vojtech.novotny@flo-in.com
+420 792 488 686
