Flourish Institute

flo-in

BURNOUT – Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout) byl *poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergerem* v článku „Staff burnout“ v časopise Journal of Social Issues. Existují různé definice, např. ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka pomáhajících profesí nebo vyhoření jako výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácejí své nadšení. Všechny definice se shodují v několika následujících bodech:

Vyhoření je důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.

Syndrom vyhoření není oficiálně uznaná diagnóza dle Mezinárodní klasifikace nemocí a nelze ho proto považovat za duševní onemocnění. O jeho zavedení do diagnostických klasifikací duševních poruch se zatím jen vede diskuse.

Fáze Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který má následující fáze:1. Předfáze – jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena. Tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření.2.  Fáze – pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém.3.  Fáze – vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání.4. Fáze: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání.Přízn​​​​​akyZvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky:

Je to tedy stav, kdy se vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít problémy“, je emočně „oploštělý“, dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické potíže.

Vyhoření postihuje lidi z pomáhajících profesí, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, manažery, policisty, programátory, architekty atp.

Prevence a léčba

Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci. V práci má být samozřejmě pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v životě člověka. Důležitá je sociální opora (společenská podpora) osoby, které hrozí vyhoření, jejímiž hlavními zdroji jsou: funkční rodina, kolegové v zaměstnání, přátelé, zájmy a celkově trávení volného času včetně aktivního i pasivního odpočinku (zábavy).

Při léčbě vyhoření se také využívají psychologické (především psychoterapeutické) přístupy – zejména přeučení k smysluplnějšímu postoji jak v osobní oblasti života, tak i v té pracovní, kde trávíme 3/4 našeho života.

LifeDesign – vaše cesta k úspěchu

Copyright 2018, Flourish Institute s.r.o.

Obchodní podmínky